vloženo 16. 05. 2014
Ve dnech 15. – 16. května se naše třída zúčastnila terénního cvičení na Hájence v Holešově. Jednalo se o „kurz první pomoci“. Cvičení odborně vedli instruktoři občanského sdružení Skřítek. Měli jsme se seznámit s první pomocí a postupy si vyzkoušet. Figuranty jsme byli my sami nebo vedoucí či pedagogický doprovod.
Když jsme si popovídali o určitém tématu (např. bezvědomí), probraný postup záchrany jsme si vyzkoušeli. Bylo zajímavé vejít do místnosti, ve které se v různých polohách bezvládně povalovalo 12 našich spolužáků, a stejně tak zajímavé bylo vymyslet, jak se co nejlépe zaklínit mezi židle tak, aby to zachránci měli co nejtěžší.
Co se týče simulací, nebylo vždy jasné, co člověku vlastně je. Každý dostal za úkol jiné zranění či poruchu. Jediný společný příznak byla například nevolnost, nebo podivné chování. Až úsměvné bylo pozorovat spolužačku uvažující nad poškozením páteře, ačkoli skutečnost byla velké podchlazení. Za dobu strávenou na hájence jsme všichni už tolikrát na oko zavolali záchranku, že se nám o tom v noci i snilo.
Každý z nás dostal nakopírované materiály s informacemi v kostce. Někteří si navíc ještě dělali poznámky (ale skutečně jen někteří).
Zajímavé bylo také měření tepové frekvence. Nejdříve v klidu, ale potom jsme se museli jít trochu proběhnout. Někdo si boty obul, někdo ne, někdo běžel poctivě celý úsek, někdo se zastavil v půlce a čekal, až ostatní poběží zpátky. Ale doběhli všichni.
Nechyběla ani resuscitace. Na níž se ale nejspíš všichni těšili nejméně…
Součástí cvičení bylo také přenášení zraněného. Bylo fajn, když jsme si takhle vzájemně lezli na záda, nebo když se čtyři lidi zavřeli do auta, připásali se a předstírali dopravní nehodu. Taky nás poslali ven, kde na nás čekalo pár zkrvavených, bezvládných či vyděšených postav - a poraďte si.
Všichni se aktivně účastnili programu a tyhle dva dny jsme si skutečně užili. Mimo to jsme se i mnoho naučili. Ani špatné počasí nám nepokazilo zážitek a udělali jsme spoustu zajímavých fotek. Pocit, který jsme si s sebou odnesli, by asi zasloužil pojmenovat. Nazvala bych ho pocitem obohacení.
Teď už nejspíš budeme vědět, jak člověku pomoci, když to potřebuje. Alespoň když je fyzicky zraněný.
Jana Julíčková, Tercie
